čtvrtek 20. července 2017

NOTHING'S PERFECT

...často se mě ptají, jestli se těším na návrat, jestli je líp tady nebo tam, jestli mi to chybí...Nad odpovědí nemusím moc přemýšlet, vlastně ani nepřemýšlím a vždy ze sebe bez váhání chrlím prosté NE. Takhle to cítím, takhle za mě mluví moje srdce. Po týhle odpovědi většinou následujou údivný pohledy toho druhýho a prostý slovíčko PROČ, na který nedokážu odpovědět tak, aby to vlastně dávalo smysl a nakonec z celýho rozhovoru raději nějak vykličkuju. Někdy tohle téma i sama nadhodím, protože doufám, že třeba zrovna teď to dokážu vysvětlit a popsat přesně tak, jak to cítím, jenže stěžovat si na sen mnoha lidí a vlastně i můj splněnej sen nejde tak úplně lehce. Cítím úzkost, cítím smutek a samotu. Představuju si neviditelnou klec, která mě obklopuje a odděluje od zbytku světa. Možná mě děsí odloučení, stesk, možná ztráta blízkého bez toho aniž bych se mohla rozloučit a samota, zase ta proklatá samota. Zrovna teď jsem spokojená, nic mi nechybí, hodně cestuju, dělám to co mám ráda a trávím čas s těmi, koho mám ráda, užívám si sluníčka, vody, léta a života, ale ubíhá to sakra rychle. Je to tak těžký popsat, že už ani mě samotný to přestává dávat smysl. Oba světy ve kterých žiju jsou tak odlišný, že nejdou snad ani porovnávat. Ten první bych přirovnala k duze, přičemž ten druhý k šedému mraku. Oba pohledy, hlavně teda ten první jsou hodně subjektivní a mění se stejně tak jako moje myšlení a nálady. Vždycky jsem snila o tom studovat v zahraničí, procestovat svět a co nejdřív "vypadnout" z domu. Tohle všechno byly sny jedné malé holky, která ještě neměla úplně reálnou představu o životě, která chtěla rychle dospět a žít tak jak by si představovala ona. Ta holka, i po několika letech, lítá na růžovým obláčku, ale často dostane velkou ránu palicí do hlavy. Zjišťuje, že dospěláckej život není zase taková sranda a i ty nejrůžovější sny mají svá tmavá zákoutí. Když jsem minulej rok nastoupila na univerzitu ve Skotsku, čekala jsem, že začátky budou těžký...byly. Ale během dvou týdnů byly všechny strachy a obavy pryč a já si to užívala, fakt že jo. Žila jsem svůj sen, bylo mi fajn, sem tam mě přepadl smutek, ale nebylo to nic, co by jeden obyčejný telefonát nespravil. Zima byla zlomová. Trávila jsem většinu času sama, zavřená ve svým pokoji, neměla jsem co dělat, protože druhej semestr ještě nezačal. Byla jsem zklamaná sama sebou, že si nemůžu najít práci. Chtěla jsem domů. Koncem února jsem po půl roce hledání dostala job a začátkem března jsem nastoupila. Teď už asi můžu říct, že jsem dělala skladníka v Tescu a každou sobotu a neděli vstávala ve tři ráno. Práce to byla fajn (už tam nepracuju, protože to bych se do ČR mohla vrátit jenom na tři týdny), ale to vstávání v dobu, kdy se moje spolubydlící vracely z párty mě moc dobře nedělalo, a to jak psychicky, tak fyzicky. Bohužel to bylo tak brzo, že ještě nejezdily autobusy, a tak jsem vždycky absolvovala hodinovou procházku nočním Aberdeenem. Jak říkám, dospěláckej život není lehkej a upřímně obdivuju všechny moje spolupracovníky, co takhle vstávají každej den třeba i po dobu delší než dvacet let. Já všechno dost prožívám a tak nějak jsem se během mý noční cesty do práce nedokázala ubránit slzám. Ne protože bych se bála, nechtěla jít do práce nebo mi nebylo dobře, jen na mě v ten moment dopadl takovej zvláštní pocit, touha opustit moje tělo, touha být všude jen ne tam, kde jsem zrovna byla. Zkoušky jsem měla hotový v první polovině května a ve Skotsku se rozhodla zůstat do poloviny června, abych si ještě něco málo přivydělala. Brzo jsem toho rozhodnutí trochu litovala, protože mě opět zaplavila vlna samoty. Na bytě, kde nás normálně bydlelo sedm jsem zůstala sama a kamarádky jsem za celý ten měsíc viděla dvakrát. Celý město bylo přikrytý tmavou dekou a vyprchala z něj ta jiskra, kterou jsem v něm viděla vždy, když bylo rozzářené sluncem. O jarním počasí jsem si mohla nechat jenom zdát a zimní bundu jsem měla pořád po ruce. Tehdy jsem si už nepřála nic jinýho než být doma v Česku, měla jsem toho plný zuby...pořád mám. Samozřejmě že při psaní tohohle článku zase brečím jako želva, ale chtěla jsem vám ukázat, že ani v mým životě není všechno dokonalý a že, jak si mnozí myslí, ani život v zahraničí není automaticky klíčem ke štěstí a spokojenosti. Na pořekadlo "Všude dobře doma nejlíp." jsem se nikdy moc nechytala, ale momentálně se nestotožňuju s ničím tak moc, jako právě s těmito slovy. Možná, že Skotsko pro mě nebylo tou pravou volbou. Po pravdě jsem spíš letní typ a vždycky jsem se viděla někde na jihu. Na druhou stranu to ale ještě nechci vzdát. Věřím, že mě tam život nezavál jen tak pro nic za nic a ničeho nelituju. Akorát bych si měla ujasnit, co vlastně skutečně chci a podle toho jednat.

Outfit mi fotila moje Marťa, za kterou jsem byla na pár dní v Německu a po dlouhé době ji zase viděla. Právě za takový lidi jako je ona jsem moc věčná, že je mám ve svým životě.♥ Jak říkám, jsem letní typ a nejlíp se prostě cítím v kraťasech a tílku s rozevlátýma vlasama a opálenou kůží, tak to prostě je a myslím, že tyhle fotky to pěkně zachycují.