čtvrtek 20. července 2017

NOTHING'S PERFECT

...často se mě ptají, jestli se těším na návrat, jestli je líp tady nebo tam, jestli mi to chybí...Nad odpovědí nemusím moc přemýšlet, vlastně ani nepřemýšlím a vždy ze sebe bez váhání chrlím prosté NE. Takhle to cítím, takhle za mě mluví moje srdce. Po týhle odpovědi většinou následujou údivný pohledy toho druhýho a prostý slovíčko PROČ, na který nedokážu odpovědět tak, aby to vlastně dávalo smysl a nakonec z celýho rozhovoru raději nějak vykličkuju. Někdy tohle téma i sama nadhodím, protože doufám, že třeba zrovna teď to dokážu vysvětlit a popsat přesně tak, jak to cítím, jenže stěžovat si na sen mnoha lidí a vlastně i můj splněnej sen nejde tak úplně lehce. Cítím úzkost, cítím smutek a samotu. Představuju si neviditelnou klec, která mě obklopuje a odděluje od zbytku světa. Možná mě děsí odloučení, stesk, možná ztráta blízkého bez toho aniž bych se mohla rozloučit a samota, zase ta proklatá samota. Zrovna teď jsem spokojená, nic mi nechybí, hodně cestuju, dělám to co mám ráda a trávím čas s těmi, koho mám ráda, užívám si sluníčka, vody, léta a života, ale ubíhá to sakra rychle. Je to tak těžký popsat, že už ani mě samotný to přestává dávat smysl. Oba světy ve kterých žiju jsou tak odlišný, že nejdou snad ani porovnávat. Ten první bych přirovnala k duze, přičemž ten druhý k šedému mraku. Oba pohledy, hlavně teda ten první jsou hodně subjektivní a mění se stejně tak jako moje myšlení a nálady. Vždycky jsem snila o tom studovat v zahraničí, procestovat svět a co nejdřív "vypadnout" z domu. Tohle všechno byly sny jedné malé holky, která ještě neměla úplně reálnou představu o životě, která chtěla rychle dospět a žít tak jak by si představovala ona. Ta holka, i po několika letech, lítá na růžovým obláčku, ale často dostane velkou ránu palicí do hlavy. Zjišťuje, že dospěláckej život není zase taková sranda a i ty nejrůžovější sny mají svá tmavá zákoutí. Když jsem minulej rok nastoupila na univerzitu ve Skotsku, čekala jsem, že začátky budou těžký...byly. Ale během dvou týdnů byly všechny strachy a obavy pryč a já si to užívala, fakt že jo. Žila jsem svůj sen, bylo mi fajn, sem tam mě přepadl smutek, ale nebylo to nic, co by jeden obyčejný telefonát nespravil. Zima byla zlomová. Trávila jsem většinu času sama, zavřená ve svým pokoji, neměla jsem co dělat, protože druhej semestr ještě nezačal. Byla jsem zklamaná sama sebou, že si nemůžu najít práci. Chtěla jsem domů. Koncem února jsem po půl roce hledání dostala job a začátkem března jsem nastoupila. Teď už asi můžu říct, že jsem dělala skladníka v Tescu a každou sobotu a neděli vstávala ve tři ráno. Práce to byla fajn (už tam nepracuju, protože to bych se do ČR mohla vrátit jenom na tři týdny), ale to vstávání v dobu, kdy se moje spolubydlící vracely z párty mě moc dobře nedělalo, a to jak psychicky, tak fyzicky. Bohužel to bylo tak brzo, že ještě nejezdily autobusy, a tak jsem vždycky absolvovala hodinovou procházku nočním Aberdeenem. Jak říkám, dospěláckej život není lehkej a upřímně obdivuju všechny moje spolupracovníky, co takhle vstávají každej den třeba i po dobu delší než dvacet let. Já všechno dost prožívám a tak nějak jsem se během mý noční cesty do práce nedokázala ubránit slzám. Ne protože bych se bála, nechtěla jít do práce nebo mi nebylo dobře, jen na mě v ten moment dopadl takovej zvláštní pocit, touha opustit moje tělo, touha být všude jen ne tam, kde jsem zrovna byla. Zkoušky jsem měla hotový v první polovině května a ve Skotsku se rozhodla zůstat do poloviny června, abych si ještě něco málo přivydělala. Brzo jsem toho rozhodnutí trochu litovala, protože mě opět zaplavila vlna samoty. Na bytě, kde nás normálně bydlelo sedm jsem zůstala sama a kamarádky jsem za celý ten měsíc viděla dvakrát. Celý město bylo přikrytý tmavou dekou a vyprchala z něj ta jiskra, kterou jsem v něm viděla vždy, když bylo rozzářené sluncem. O jarním počasí jsem si mohla nechat jenom zdát a zimní bundu jsem měla pořád po ruce. Tehdy jsem si už nepřála nic jinýho než být doma v Česku, měla jsem toho plný zuby...pořád mám. Samozřejmě že při psaní tohohle článku zase brečím jako želva, ale chtěla jsem vám ukázat, že ani v mým životě není všechno dokonalý a že, jak si  mnozí myslí, ani život v zahraničí není automaticky klíčem ke štěstí a spokojenosti. Na pořekadlo "Všude dobře doma nejlíp." jsem se nikdy moc nechytala, ale momentálně se nestotožňuju s ničím tak moc, jako právě s těmito slovy. Možná, že Skotsko pro mě nebylo tou pravou volbou. Po pravdě jsem spíš letní typ a vždycky jsem se viděla někde na jihu. Na druhou stranu to ale ještě nechci vzdát. Věřím, že mě tam život nezavál jen tak pro nic za nic a ničeho nelituju. Akorát bych si měla ujasnit, co vlastně skutečně chci a podle toho jednat.

Outfit mi fotila moje Marťa, za kterou jsem byla na pár dní v Německu a po dlouhé době ji zase viděla. Právě za takový lidi jako je ona jsem moc věčná, že je mám ve svým životě.♥ Jak říkám, jsem letní typ a nejlíp se prostě cítím v kraťasech a tílku s rozevlátýma vlasama a opálenou kůží, tak to prostě je a myslím, že tyhle fotky to pěkně zachycují.


 Shorts - Primark
Top, Backpack - Topshop
Shoes - Adidas Stan Smith

SHARE:

19 komentářů

  1. Když jsem si článek četla, bylo mi smutno i za tebe a děkovala jsem sama sobě, že jsem se do podobného dobrodružství nepustila. Dřív to byl můj sen studovat v zahraničí, ale tak nějak jsem věděla, že bych to tam nedala, nemám na to povahu, občas mi stačí být "jen" na vejšce v Praze a mám toho plný zuby. Paradoxem ale je, že i když to takhle všechno o sobě vím, tak mě to pořád láká zkusit si to, uvidíme, co život přinese, přeci jenom i já se stále měním a kdo ví, třeba si i já za rok sbalím kufr a pojedu.
    Každopádně tobě držím moc palce, aby jsi to všechno zvládla. Ten první rok bývá nejhorší, teď už víš, co tě čeká (což může být možná ještě děsivější, ale když už nic jinýho, tak aspoň už to vidíš reálnějšíma očima a můžeš být jedině příjemně překvapená :)). Věřím, že to zvládneš a když ne, nic se neděje, domů se můžeš vrátit vždycky :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) Já sama vlastně ani pořádně nevím proč se mi tam tolik nechce vracet. Mám pocit, že je to tím místem, který se mi automaticky vybaví jako šedý a upršený, a tudíž i docela smutný. I přesto, že jsem si tam našla pár skvělých kamarádek, lidi v mým okolí na mě působí zvláštním dojmem. Jak jsem psala, první semestr byl super, ale v tom druhým mě přepadla samota a taková nějaká nechuť k životu.Jediný, co jsem chtěla bylo, aby to už bylo za mnou, aby bylo léto, teplo, sluníčko a já trávila čas s těmi, který mám ráda a kteří mají rádi mě. Přesně jak říkáš, teď když vím, co mě může čekat, tak je to ještě víc děsivější než když jsem netušila do čeho jdu. Každopádně mého rozhodnutí nelituju a budu se snažit dělat všechno pro to, abych se tam cítila dobře!

      Vymazat
  2. Super outfit a krasnej clanek, mas ve vsem tak pravdu!!! Ty fotky jsou jinak silene povedeny a tobe preju, at to vsechno zvladnes, ale verim ze jo, jsi silna zena!!! <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za podporu!:) Věřím, že se s tím nějak vypořádám,ale hlavně se nejspíš musím vypořádat sama se sebou a ujasnit si, co vlastně chci.

      Vymazat
  3. Rozumím ti, možná si řekneš, že určitě nemůžu, když v cizině nestuduji, ale myslím, že chápu a dovedu si alespoň z části představit tvoje pocity. Obdivuji tvoji statečnost. Nevím, jestli mě studium v zahraničí láká, protože vím, že bych víc jak jeden semestr bez rodiny, přátel a Česka nedala, proto se před tebou klaním. Zvažuji erasmus a i toho se obávám. Držím palce, neskutečně tě takhle zkušenost posílí a ty to zmákneš.
    Veronika

    OdpovědětVymazat

Blog Layout Designed by pipdig