Poslední měsíc jsem se procházela po velmi tenkém ledu, balancovala nad hlubokou propastí a splynula se svou duší jako nikdy před tím. Uvědomila jsem si svou hodnotu, svou zranitelnost i houževnatost. Postavila jsem se temným myšlenkám a snažila se zaměřit pouze na to, co má pro mě nějaký smysl a dělá mě šťastnou.
Štěstí, to je to za čím se všichni ženeme a myslíme si, že nám protéká mezi prsty. Myslíme. Pouze myslíme. S očima přivřenýma tak, že štěstí kolem nás pouze nevidíme, nebo vidět nechceme.
Začala jsem se potápět ve svém nevědomí, ale podařilo se mi vyplavat zpět na hladinu. Odletěla jsem zpět do Skotska. Uronila jsem několik slz, ale po chvíli je s úsměvem a odhodláním otřela hřbetem ruky. Začala jsem se opět pravidelně věnovat józe. Píšu, píšu každý den a nehodlám přestat.
Mám pocit, že stále sním. Nejsem si však jistá, jestli se jedná o noční můru, nebo hezký sen. Myslím si, vím, že se toho v mým životě událo strašně moc, ale přitom nic. Život mě naučil...naučil mě žít!
Milý deníčku, já se to tu zabalit nehodlám!
Žádné komentáře
Okomentovat