2018 RECAP

A je to tady. Opět ten jeden a sám článek, kterým udělám tlustou čáru za uplynulým rokem, pobrečím si sama nad sebou, ale nakonec usoudím, že všechno bylo vlastně strašně fajn a já jsem jako osobnost neuvěřitelně vyspěla a počínaje novým rokem bude všechno absolutně perfektní, protože přece proč ne.  Anebo taky ne. Vím, že tenhle typ článku je strašný klišé, na který jste během posledních několika dní narazili už nespočetněkrát a ještě určitě narazíte. Píšu ho ale především pro sebe, pro svou jistotu, pocit sebekontroly a uvědomění si se sebe samé. No a kdo ví, možná se v té záplavě slov někdo z vás najde a ztotožní alespoň s jednou z té kupy myšlenek. Z "Dvatísiceosmnáctky" se nakonec vyklubal super rok. Sama nevěřím tomu, že to říkám, ale opravdu se, i přes všechno zlé co mě potkalo, řadí mezi ty úplně nejlepší. Nejspíš to bude tím, že jsem se naučila nehnat se za dokonalostí a přijímat život takový, jaký zrovna je a vytěžit z něj co nejvíc za všech okolností. Byl to opět rok změn, rozhodování  se, uvědomění se, a především zažehnutí vnitřního ohně, který je řízen naprosto spontánně a bezhlavě.

Proč to ale nevzít úplně od začátku? Nový rok jsem přivítala společně s Marťou ve Florencii, nic netušící, že jeho start nebude úplně podle mých představ, a už vůbec ne, že se stane pro mě do té doby něco naprosto nepředstavitelnýho. Jak mi jeden člověk řekl, "shit happens", a má pravdu! I z těch nejhorších situací se nakonec dá vytěžit něco přínosného, ať už jde o sebemenší ponaučení, nebo v mém případě, začnutí si doopravdy (!) vážit sebe samé. Téměř celý leden jsem potom trávila doma v Olomouci a jediné, co mi z tohoto měsíce utkvělo v paměti je pocit vděčnosti, který mě často provázel.

V únoru jsem se přesunula zpět do Skotska a kromě školy mě konce měsíce čekal výlet do Londýna s hlavním cílem potkat jednu ze svých nejlepších kamarádek Megan na koncertě Kyga. Celej trip byl skvělej a já se opět přesvědčila, jak skvělý je cestovat, více méně, úplně sám.

O týden později, tedy začátkem března, jsem už seděla v letadle mířícím do španělské Málagy společně kamarádkou Laurou. Ani vlastně nevím proč, ale obě jsme se shodly, že tahle cesta byla jedna z našich úplně nejoblíbenějších a i přes intenzivní déšť jsme si to neuvěřitelně užily.

V dubnu jsem trávila hodně času s Laurou a Marisou, kterou jsem tento rok poznala právě díky Lauře a jsem za to neuvěřitelně ráda. Společně vycházky do okolí, vysedávání v kavárnách a sdílení našich bláznivých nápadů, to byl můj duben.

Začátkem května jsem zakotvila opět v Olomouci a začala brigádničit ve výprodejovým krámku supermarketu Globus. Jezdila jsem na kole, vídala se s kamarádkama, rodinou a prostě tak nějak byla.

Červen se nesl v podobném duchu jako květen, akorát k jeho konci jsem odjela na pár dní do Prahy, kam za mnou přijela Laura (bydlí kousek od Drážďan) oslavit svoje narozeniny. Tenkrát mi bylo dobře, byla jsem šťastná, že se něco opět děje. Ono je to totiž tak, jakmile jsem delší dobu na jednom místě, neubráním se pocitům úzkosti a touze někam vyrazit. A kdy už jsem konečně snad našla místo, kde bych se snad i ráda usadila na delší dobu, život a okolnosti mě zase odvály na další dobrodružství. O tom ale později.

Červenec odstartoval řadu zahraničních cest. Se skvělou Vinyet jsme jely, na náš už tradiční, surf trip do Portugalska. Surfování je pro mě neuvěřitelně osvobozující aktivita, při které zapomenu na všechno ostatní, i základní potřeby jako je hlad, žízeň nebo teplo. S kamarádkou Aničkou jsme se účastnily festivalu Colours Of Ostrava a já si tak sjela druhé kolo Kygovi show. Následně jsme s mamkou strávily týden na řeckém ostrově Santorini.

Srpen jsem odstartovala ne moc plánovaným výletem na Maltu společně s kamarádkou Aničkou a vděčná jsem už byla jen za její docela suverénní rozhodnutí, někam se mnou vyjet. V srpnu jsem byla mimo jiné i v ruském Petrohradu. Jsem vyloženě letní typ člověka, takže léto je prostě TO MOJE období, kdy jsem nejšťastnější a cítím se nejlíp. V srpnu jsem taky oslavila své 21. narozeniny a paradoxně, a vlastně úplně rozporuplně s předešlou větou, jsem se ten den cítila úplně mizerně. Tady jde vidět, jak se sama ztrácím ve svých pocitech. Každopádně mi netrvalo dlouho najít lék k mýmu smutku a to jízdenku do Budapešti. Jo, bylo to naprosto spontánní rozhodnutí. Já, můj batoh, moje myšlenky a hlavní město Maďarska. Dala jsem druhou šanci Couchsurfingu a po lednovém fiasku v Itálii jsem měla úžasnou zkušenost a byla na sebe pyšná za překonání určitého bloku a konečného uzavření určité kapitoly. Dnem, kdy jsem klikla na "koupit" na e-shopu Českých Drah jsem zažehla ten plamen, o kterém jsem už mluvila a od té doby ve mně hoří.

Druhá polovina byla zlomová, protože zahájila další životní etapu, která si ještě stále trvá, ale už se pomalu ubírá k odchodu. Život nabral neuvěřitelný obrátky, já poznala a dělala věci, o kterých se mi nikdy nesnilo. Pohybovala se v okruhu lidí, kterým bych se normálně nejspíš vyhýbala. Trávila jsem čas s člověkem, který se mi stal tak blízkým a zároveň strašně vzdáleným. Člověkem, který se mi svou pouhou přítomností vryl do srdce tak hluboko, že je těžký ty rýhy zatmelit. Řeknu vám ale, že tak šťastná jako na přelomu září a října jsem už dlouho nebyla a vlastně vůbec posledních pár měsíců na Erasmu v Bruselu bylo bezkonkurenčních!

Říjen byl příkladem toho, jak dnes může být všechno absolutně perfektní a zítra se všechno zdá být horší než samotný konec světa. Přesně takový byl přelom první a druhé poloviny měsíce. Naprosto nepochopitelně se smích a štěstí změnilo v pláč, smutek a především v jeden velký otazník. Spontánní a naprosto šílený výlet do Rotterdamu  společně s člověkem s otazníkem byl highlightem celýho října, ale taky spouštětečem několika týdenního přehrabávání se v těch stejných myšlenkách pořád a pořád dokola a hledání pomyslných emergency exitů.

V prosinci podnikám svůj nějvětší výlet vůbec, a to do USA. Raduju se z maličkostí, smutním k vůli nesrovnalostem v mý hlavě, ale mám se dobře.

Život není dokonalý a přesně to ho dělá tak perfektním. Dnes je 18. ledna, většnu zkoušek už mám za sebou, ale ty největší, životní, mě teprve čekají. Takovej je ale život, a já ho minuju i když někdy děsně bolí.

Tímto vám všem přeji jen to nejlepší v roce 2019. S láskou, Jana ♥