ŘÍJNOVÉ ZÁPISKY - Sólo trip po jihu Francie a Portugalsku

Co si budem, víkendy pro mě poslední dobou nejsou zrovna synonymem odpočinku. O to větší radost mám když takhle v neděli odpoledne zasedám k psacímu stolu s pocitem dobře odvedené práce, kdy mi po pravici voní káva a něco malého na chuť, a před očima se mi rýsuje první odstavec nových Říjnových zápisků. Ale o tom, kde jsem, a co je vlastně momentálně náplní mých dnů, bych se chtěla rozepsat příště. Dnes...dnes se přeneseme zpátky do roku 2019 a mé sólo cesty po jihu Francie a Portugalsku. Řekněme, že celý výlet byl až tak skvělý, že jsem o něm doposud pro jistotu nenapsala ani čárku haha. Ale tak snad lepší pozdě než nikdy.

Než ale začnu vyjmenovávat místa, která jsem navštívila a sdílet s vámi svoje zážitky, pojďme se na chvíli zastavit nad slovíčkem "sólo", které jsem použila ve spojení s danou cestou. Teď už mi cestování sólo nepřijde nic nezvyklého nebo pozastavení vhodné. Pro mě je to už součást mého životního stylu a upřímně za poslední dobu absolvuju většinu cest sama. Tento druh cestování miluju, nabíjí mě energií, poznáním a je pro mě určitou školou života. Mám ale pocit, že jednu dobu sólo cestování zažilo boom na sociálních sítích a zničehonic jakoby hastag #solotraveller byl o několik lig výš než jen #traveller. Jakoby pouhá předpona použitá v jednom hastagu celý výlet a daného člověka povýšila v očích jeho sledujícího na další level. Já jsem sice velký zastánce sólo cestování, ale přeci jenom je to pořád jen cestování a stejně jako další typy cestování, i sólo cestování má své plusy a minusy. Ale musím se přiznat, že i já jsem si celý koncept v mých začátcích spojovala s určitou extravagancí a výjimečností. Ale přeci jen, sólo cestování tu bylo, je a bude. Není horší ani lepší. Je to jedna z variant, jedna z možností, jak poznávat svět, ne náboženský kult sociálních sítí. Moc by mě zajímal váš názor.

Jinak jako prostředek k transportu mi sloužil po Francii a Portugalsku autobus. A delší přesuny jsem strategicky naplánovala na noc, takže transport a nocleh v jednom. Fajn věc, pokud nejste nároční a preferujete cestovat nízkonákladově. Na celý dva týdny, co jsem byla na cestách, jsem měla sbaleno do příručního batohu, který byl mým věrným parťákem, a nemusela jsem tak řešit, kde si nechám zavazadlo. Zkrátka a jednoduše - na zádech!

Svou cestu jsem zahájila v Marseille, kam jsem doletěla Ryanair letem z Prahy, a kde jsem strávila necelé dva dny. V Marseille se mi líbilo, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě okouzlilo. Samotné historické centrum a přístav jsou moc pěkné a rozhodně doporučuju zajet si lodí na Chateau d'If, pevnost, kterou proslavila slavná novela Alexandra Dumase, Hrabě Monte Cristo. Je to město velmi multikulturní a v méně turistických ulicích jsem se jako žena taky nevyhnula mužským pohledům a pokřikům. Nemůžu však říct, že bych se necítila bezpečně. Chce to jen být trošku více ostražitý.

Z Marseille jsem nočním autobusem přejela do Toulouse. Od Marseille k nerozeznání. Historické, příjemné a svým způsobem útulné město také na jihu Francie. Celý den jsem strávila jeho poznáváním a setkala jsem se s kamarádem, který v Toulouse žil. 

Možná jsem návštěvu Toulouse trošku uspěchala, ale večer už sedím v nočním autobusu mířícím do portugalského Porta. Je to poměrně dlouhá cesta, ale spánek v autobusu mi problém nedělá. Ještě před úsvitem se už procházím po Portu a čekám, až první kavárny otevřou své dveře a já budu moc něco malého zakousnout k snídani.

K večeru už opět mířím do další destinace, kterou je Peniche. Surfařské městečko, kde se pravidlo eat, surf, sleep, repeat, platí víc než kde jinde. V Peniche se zdržuju na 4 dny, které trávím v hostelu společně s dalšími surfaři a cestovateli. Ve dne surfujeme, opalujeme se, plaveme v osvěžujícím oceánu. Večer hrajeme karty, sedíme u táboráku, ochutnáváme portské víno...a tak si tak žijeme. Každý jsme jiný, jinam mířený, ale naše cesty se setkali teď a tady, tak proč toho nevyužít i přes to, že se pravděpodobně už nikdy nesetkáme? Místo, které žije surfem, kde si je každý rovný, kde si každý pomáhá.

Z Peniche se přesouvám autobusem na samý jih Portugalska, do Fara. Faro je samo o sobě moc pěkné, ale moc toho nenabízí. Co mě ale uchvátilo, byl vyprahlý ostrůvek nedaleko Fara - Ilha Desértica. Nádhera! Ve Faru trávím dvě noci v pěkném hostelu a následně přelétám do německého Berlína, kde pokračuje mé dobrodružství, tentokrát už s mou kamarádkou. :)

Co mě pávě na sólo cestování baví nejvíc je ta flexibilita, otevřenost a spontánnost. Sice jsem sama, ale většinou na cestě narazím na lidi, se kterými prohodím pár slov, nebo třeba i zajdu na víno. V tomhle případě se jednalo o Španěla ve středním věku, který byl ve Faru pracovně a oslovil mě na palubě turistickýho vláčku, na který jsem úplnou náhodou nasedla...protože proč ne. Strávili jsme spolu pár chvil plné konverzací, které mi moje španělština dovolila. Ne moc dlouho, ani ne moc krátce. Tak akorát na to, abych se rozloučila před tím, než by došlo k zvratu. Byly to okamžiky, který mi navždy zůstanou v paměti a povím vám, právě takové setkání mě učí poznávat sebe samu.

Když článek dopisuju, je už úterý. Neděle nakonec neočekávaně nabrala velmi dynamický spád a večer jsem strávila v centru Bruselu. To je přesně ta flexibilita, o které píšu i v minulém článku haha. Už jste jej četli? :) Ne o všech svých výletech se rozepisuju na blogu, zato velkou většinu dokumentuju prostřednictvím videa. Takže pokud je cestování něco, co vás zajímá, doporučuju kouknout na můj Youtube kanál. No a tady je videjko právě z mého tripu po Francii a Portugalsku...

- Jana♥