ŘÍJNOVÉ ZÁPISKY - "Co budeš dělat dál?" aneb jak jsem se do Belgie (opět) dostala

Píše se začátek roku 2020. Dvaadvacetiletá Jana. Bakalářka už tak na půl cesty. Poslední semestr ve Skotsku přede mnou. A asi vás nepřekvapí, jakým směrem se ubírala každá konverzace s rodinou, známými, některými přáteli a v podstatě téměř s každým, koho jsem poznala. "Co budeš dělat dál?" Odpovídám, že nevím. Dostává se mi rozpačitých úsměvů, povzdechů, ale i porozumění od mých vrstevníků. Pořád jsem si říkala, že to zkrátka nějak dopadne, a nakonec opravdu dopadlo. Život se o to tak nějak postaral. 

Jak šel čas uvědomila jsem si jednu věc. Jako studentce žurnalistiky, která k žurnalistice jako takové neměla zas tak blízko, mi přišlo zbytečné investovat čas a peníze do magisterského studia toho stejného, či velmi podobného oboru, a doposud jsem nenašla obor, který bych opravdu chtěla studovat a viděla v jeho studiu svou budoucnost a uplatnění. Proto jsem se rozhodla možnost navazujícího studia vyškrtnout. "Taková škoda." "A proč?" "Vždyť si chytrá holka, to je škoda." "Nebudeš mít magisterský titul."  Někdo mé rozhodnutí nechápal, jiní ho respektovali. Nikdy neříkej nikdy, nevyvracím možnost ve studiu někdy v budoucnu pokračovat. Jsem mladá, není kam spěchat, ale momentálně to zkrátka není to, co v životě chci. Však on si sám řekne.

Tak tedy práce. Dobře. Hodiny denně strávené hledáním. Jeden týden, tři týdny, měsíc, dva měsíce, tři,... V Česku, v zahraničí, v oborech mně blízkých i úplně odlišných. Nic. V červenci ztrácím status studenta. Úřad práce. Pojišťovna. "Tak tohle je ten dospělej život?" Ztrácím naději, energii, víru v sebe, chuť k životu. Připadám si zaseklá na jednom místě nejen fyzicky, ale i psychicky. Potřebuju se zase osamostatnit, postavit na vlastní nohy a vědět, že můj život má určitý spád, účel a cítit, že žiju. 

A pak mě hlavou problesknul nápad. Aupair. Budu aupair. Čtyři roky zpátky jsem se zařekla, že bych do toho už nikdy nešla and here I am, back at it again. Nevěřila jsem, že nad tou možností opravdu reálně uvažuju, ale bylo to to nejlepší, co jsem v danou chvíli mohla udělat. Zoufalá situace, zoufalý rozhodnutí. Ale cítila jsem, že to je ono. Ten krok, co musím udělat. A tak jsem šla do toho. Musela jsem. Chtěla jsem. "Tohle není život", říkala jsem si. A tím, že budu stále jen čekat a doufat ho zpět nezískám. Píšu na facebook. Žádné požadavky. Ochota přestěhovat se kamkoliv, v rámci Evropy.

Dnes je 8.10.2020, už měsíc a půl pracuju jako aupair v Belgii, nedaleko mého milovaného Bruselu. Říkám, že to byl osud. Brusel mě volal zpátky a já jsem přesně tam, kde mám momentálně být. Jsem spokojená, jako už dlouho ne a daří se mi nacházet balanc mezi prací, vlastními projekty a užíváním si života. I když pracuju opravdu dost a někdy to s dětma není zrovna posvícení, cítím se být v duševní rovnováze a mám pocit, že ať se děje cokoliv, má to tak být.  Momentálně se za ničím neženu, nemyslím na to, co bude a nestresuju se tím, co potom. Zkrátka jsem ráda, že konečně můžu zase žít přítomným momentem a prostě si být.

Kdybych mohla, vrátila bych se zpátky v čase a objala tu Janu, která se snažila vyhýbat konverzacím na téma "co bude dál". Která nevěděla, co chce, a řekla bych jí, že všechno bude v pořádku. Koneckonců, už tehdy bylo rozhodnuto, jen jsem o to nevěděla. A vnější faktory zahrnující aktuální situaci k tomu potom už jenom přispěly. Bohužel člověk holt musí spadnout dolů na hubu, aby mohl mířit nahoru. A když se zdá, že se všechno, ale úplně všechno bortí, nevzdávejte to...bude líp! 

Na závěr dnešních Říjnových zápisků si tu jen odložím písničku, která v mých uších zní jako naděje. Snad tak bude znít i vám. ♥

- Jana♥