Krásný den! Dnes jsem si vás vzala s sebou do prosluněné kuchyně. Rodina momentálně není doma a můj pokoj je dnes mimořádně chladný. Na stole mi, jak jinak, stojí čerstvě zalitá káva ve french pressu a už se těším, až mi smočí rty. Pro dnešek mám oficiálně padla, ale stále mám takový zvláštní pocit, že nestíhám a měla bych dnes zvládnout ještě spoustu věcí. No a vlastně tento úvod tvoří krásný oslí můstek k tématu, o kterém bych se tu dnes chtěla maličko více rozepsat.
Extrémy nejsou, nikdy nebyly, a nikdy nebudou ničím dobrým. Žádný extrém není z dlouhodobého hlediska udržitelný a dřív nebo později se překotí v extrém mu protilehlý. Jedinou cestou ven z tohohle začarovaného kruh je najití rovnováhy, zlaté střední cesty, která se vine právě mezi dvěma extrémy a jejíž rozsah je natolik flexibilní, že po ní můžeme kráčet po celý život a přitom dosáhnout cílů, kvůli kterým jsme se vydaly do extrémů.
Takže ano, extrémní hladovění, posedlost postavou a čísly dříve či později vyústí ve zkrat, vyčerpání, a pravděpodobně v extrém ležící na druhé straně - v záchvatovité přejídání. Proč jíst celý týden jen salát proto, abych celý víkend strávil jezením všechno, co mi přijde pod ruku, jen proto, že jsem si během týdne odpíral důležité živiny a potraviny, které lahodí tělu i duši? Všechno, nebo nic.
Proč brát konzumaci jedné čokoládové tyčinky jako selhání? Jako startovací motor k následnému přejídání? Všechno, nebo nic. Proč jeden týden cvičit každý den do padnutí a ten další se nehnout z pohovky? Všechno, nebo nic. Věřte mi, vím o čem mluvím. Co se jídla týče, byla jsem (a někdy stále jsem, ale už s tím umím vědomě pracovat) velký extrémista. Přesně ten typ člověka, co považoval jednu čokoládovou tyčinku za obrovské selhání. "Tak, když už jsem to dneska pokazila, tak proč těch tyčinek nesníst dalších 10?" "Zítra už budu dobrá, zítra budu celý den hladovět." Začarovaný kruh. Z extrému do extrému. Nespokojenost sama se sebou. Neustálý boj, úzkost, strach. Pocit selhání.
A jak z těch extrémů tedy ven? Uvědoměním si vlastní hodnoty, priorit, podstaty. Vážením si sebe samé. Navrácením se k úplným začátkům a především, posloucháním se a respektováním se. Někdy to zkrátka ze záčatku není intuitivní proces, což je taky v pořádku. Je ale potřeba se vědomě zastavit nad svými činy a jednáním. Všechno je to cesta, která chce trpělivost. Nikdo z nás není perfektní a usilování o dokonalost je jednosměrnou jízdenkou do záhuby. Nemusíme se hned milovat, stačí se přijmout a postupně na sobě pracovat. Nemusíme cvičit každý den, abychom dosáhly své vysněné postavy. Nemusíme každý den pracovat 10 hodin v kuse, abychom dosáhly našich cílů.
Extrém všeho...já musím. Extrém ničeho...já nemusím. Zlatá střední cesta...já můžu. A to je velký rozdíl, rozdíl, který mi snímá pomyslná pouta a dává mi svobodu v mém vlastním životě. Vše, co v životě děláme by mělo být v jakési rovnováze. A s rovnováhou přichází i spokojenost.
Tak jo, já doufám, že jste si tu dnes se mnou užili alespoň chvilku klidu, že se vám daří váš život balancovat a že se, v dlouhodobém měřítku, nepouštíte do velkých extrémů. Jasně, někdy padne šest piv místo plánovaných dvou haha, a někdy je holt potřeba zůstat vzhůru celou noc, abysme dokončili důležitej projekt...ale poté by měli následovat dny, které vše sjednotí a hodí do rovnováhy, ne do opačného extrému. A tom to celý je...balanc.
- Jana♥
Žádné komentáře
Okomentovat