Poruchy příjmu potravy v době koronavirové

„Vzhledem k tomu, že pro mě došlo ke ztrátě nějakého předchozího pocitu kontroly nad mým životem, začala jsem, zejména v poslední době, tuto kontrolu hledat v tom, že ovlivňuji objem stravy a počet kalorií, které příjmu.“

Koronavirová pandemie a poruchy příjmu potravy. Dva odlišné pojmy, které by mnohé možná ani nenapadlo stavit vedle sebe. Proč tak tedy činím? Jak spolu tyto dva pojmy souvisí? Jak se ovlivňují? A můžeme si v české společnosti vlastně dovolit poukazovat i na jiné dopady koronavirových opatření, než těch ekonomických bez toho, aniž bychom byli zašlapaní do země? Co o dané problematice říkají studie a statistiky, a co prozradí reálné příběhy českých dívek?

Za mřížemi

„Museli jsme se novému normálu přizpůsobit a naučit se žít, řekněme, tak trochu za mřížemi.“

Není pochyb o tom, že rok 2020 byl a je zkrátka jiný než roky předešlé. Strach, nejistota, osamění, bezmoc. To je jen několik z moře emocí, které letos zasáhly většinu lidí. S příchodem doposud neznámého, a zdraví a životu, nebezpečnému viru přišly i určitá opatření, která nás odřízly od každodenní reality, na kterou jsme byli zvyklí. Po prvotním šoku a negaci jsme se ale museli novému normálu přizpůsobit a naučit se žít, řekněme, tak trochu za mřížemi. Ať už těmi mřížemi byly stěny našich domů, hranice našeho státu, pomyslná bariéra mezi námi a našimi blízkými, morální zábrany, anebo právě mříže, které nás uvěznili v nás samotných, v naši vlastní temnotě, která ve své hloubi skrývá vše, před čím se nám doposud dařilo úspěšně utíkat a co nás "tam venku" nedokázalo dostihnout. Nejen tedy, že virus páchá škody na našem fyzickém zdraví, ale jeho přítomnost ve světě se bezesporu negativně podílí i našem mentálním zdraví. Jak ale pak působí na ty, kteří trpěli problémy s mentálním zdravím již před vypuknutím pandemie? Jak působí na ty, kteří trpěli poruchami příjmu potravy?

Klíčové faktory

Podle nedávné britské studie o dopadu pandemie na jedince s historií s poruchou příjmu potravy, koronavirová pandemie představuje výzvu pro jedince, jež se v minulosti potýkali, či momentálně potýkají s poruchou příjmu potravy. Pandemie tak můžeme mít výrazně negativní dopad na tyto jedince, a to především díky následujícím faktorům s pandemií spojených: zvýšená konzumace médií, narušení denního režimu, sociální izolace, změna množství fyzické aktivity, zkráta kontroly, a emoce pramenící z aktuální situace. Pro jedince, kterým byla porucha příjmu potravy přímo diagnostikovaná a kteří spoléhají na profesionální lékařskou pomoc, je omezení sociálních interakcí a jejich přenesení do online prostoru klíčovým faktorem, který negativně dopadá na jejich mentální zdraví (Branley-Bell, Talbot 2020). Právě dopad technologií je značně diskutován, a to jak v pozitivním, tak v negativním světle.

Dvě strany mince

„ 36 % účastníků dané studie zýšilo svou fyzickou aktivitu během lockdownu, ti kteří svou aktivitu snížili zároveň snížili i svůj příjem jídla, aby úbytek aktivity kompenzovali.“

Nejnovější technologie nám umožnily zůstat v kontaktu nejen s našimi nejbližšími, ale i zvládly, alespoň částečně, suplovat roli osobních terapeutických sezení, které mohou být pro mnohé pacienty s poruchou příjmu potravy klíčové. Na druhou stranu právě technologie se pro mnohé staly minovým polem. Sociální sítě byly během lockdownu plné tipů na domácí cvičení a narážek na stravu a přibírání během pandemie. Podle, již zmiňované, studie většina dotazovaných považuje míru zaobírání se váhou a stravou během pandemie za znepokojující. Zatímco takto laděné příspěvky na sociálních sítích jsou většinou publikovány se záměrem pobavit, či inspirovat, pro člověka s historií s poruchou příjmu potravy jsou dané příspěvky spíše znepokojující a působící jako určitý spouštěcí mechanismus pokřivených myšlenkových pochodů. Zatímco 36 % účastníků dané studie zýšilo svou fyzickou aktivitu během lockdownu, ti kteří svou aktivitu snížili zároveň snížili i svůj příjem jídla, aby úbytek aktivity kompenzovali (Branley-Bell, Tabot 2020). Vliv sociálních sítí a influencerů je opravdu obrovský, ať už jej vnímáme přímo nebo podvědomě. A co teprve když se sociální sítě stanou naši jedinou interakcí s okolním světem a místem všeho dění v době sociální izolace?

To jediné, co mi zbylo

Pojďme se na začátek podívat na pár příkladů z Velké Británie. V červnovém článku pro BBC jedna z tázaných uvedla, že během jarního lockdownu znovu propadla anorexii a musela být hospitalizována.

„Všechno, na co jsem spoléhala jako nástroj ke každodennímu přežití mi bylo přes noc vzato a to jediné, co mi zbylo, byla anorexie,“ řekla pro BBC.

„Poruchám příjmu potravy se daří v soukromí. Pokud jsi ponechán sám, bez jiných rozptýlení, jen s vlastními myšlenkami, ony myšlenky mohou jednoduše převzít vládu nad tebou samým,“ řekla BBC tentokrát 24-letá respondentka z Belfastu.

Studentka z Leeds, která zápasila s anorexií 8 let a která žije sama ve svém studentském bytě přiznala, že na začátku lockdownu využila toho, že konečně jedla sama a mohla si tak odepřít určité jídlo, protože ji nikdo nemohl zastavit. „Tyto myšlenky mi proudí hlavou každý den, ale pokaždé, když se objeví, vzpomenu si na ten nebezpečný začarovaný kruh, začínající právě jednou pokřivenou myšlenkou, do kterého se nechci vrátit,“ dodává (Gordon 2020).

Jídlo jako droga

„ Jídlo nám poskytne dočasnou útěchu a komfort, když jsme v stresu, což mnoho z nás během aktuální situace je.“

Nutno dodat, že anorexie není zdaleka jediná porucha příjmu potravy. Jak jsem již zmiňovala, přejídání se během pandemie bylo a je poměrně hodně diskutované téma, především potom na sociálních sítích, kde je na něj naráženo především humorně, což možná může pobavit člověka, který nikdy netrpěl poruchou příjmu potravy, ale uškodit a spustit kolotoč pochybností u těch, kteří s emocionálním přejídáním zápolili už před pandemií a mají nepěknou historii ve vztahu k jídlu a vnímání svého těla.

Proč je vlastně přejídání se během pandemie tak časté? Podle webu PsychCentral je jídlo nejbezpečnější a nejdostupnější, náladu ovlivňující, droga na trhu. Jídlo nám poskytne dočasnou útěchu a komfort, když jsme v stresu, což mnoho z nás během aktuální situace je. Jídlo také slouží jako prostředek k rozptýlení, zábavě, dočasnému vytržení z nepohody, či nudy. Spoustu našich potěšení nám bylo odepřeno. Počínaje setkávání se s kamarády a rodinou, přes cestování, nakupování, a konče rutynními aktivitami jako je přeba chození do práce (Cohen 2020). Není tedy divu, že se mnozí obrací na jídlo, aby zastalo roli jiných potěšení. Je ale velmi důležité dodat, že není přejídání jako přejídání. Sníst tabulku čokolády po velkém nedělním obědě je jedna věc. Věc druhá je záchvatovitě se přejídat na pravidelné bázi, neznat hranici, nedokázat přestat jíst dokud nám není fyzicky zle a následně pociťovat záplavu viny, výčitek, následovanou restrikcí a pádem do začarovaného kruhu. Tím spíš, když je jedinec denodenně vystavován výše zmiňovaným vlivům sociálních sítí. Jak se pak necítit jako jedno velké selhání?

Karanténní Česko a poruchy příjmu potravy v přímém přenosu

„ Nebyl den kdy bych necvičila a když jsem neměla možnost zvracet, bylo mi extrémně špatně a chtělo se mi brečet.“

Průzkumy a studie jsou sice velmi dobrým zdrojem informací a umožní nám nahlédnout do dané problematiky, ale není nic objektivnějšího než reálné příběhy lidí, kterých se právě daná problematika týká. Jak tedy koronavirová pandemie a lockdown na území České republiky zasáhli jedince, kteří si prošli, či prochází poruchami příjmu potravy (diagnostikovanými i ne) a problémovým vnímáním jídla a svého vlastního těla?

,,Všechny holky cvičily.“

Barbora závodně plave, už v minulosti se potýkala s problémy s vnímáním jídla, jeho vynecháváním a následným přejídáním. Uvedla, že tyto problémy se nárazově vrací. Jarní karanténu jako aktivní sportovec nesla těžce. Byla zvyklá jíst poměrně hodně a přechod do karanténního stylu života byl pro ni šok. „Ze začátku jsem se snažila hodně cvičit, protože jsem aktivní sportovec a bylo to těžký. Největší problémy začaly zhruba 2-3 týdny po začátku karantény, kdy jsem začala lehce přibírat kvůli snížení sportu a pořád jsem ale jedla stejně velké porce jako když jsem aktivně trénovala. V tu chvíli jsem zmenšila výrazně porce, začala extrémně cvičit a přehouplo se to až v záchvatovité přejídání a následné zvracení. Začala jsem být posedlá váhou, kolik toho sním a kolik vyzvracím, jak vypadám. Nebyl den kdy bych necvičila a když jsem neměla možnost zvracet, bylo mi extrémně špatně a chtělo se mi brečet. Jakákoliv věta typu "ty jsi zhubla, jsi hubená" atd. mi naháněla slzy do očí a bylo mi z toho úzko “, svěřuje se Barbora. Doplňuje, že sociální sítě ji během pandemie donutily ještě víc vnímat své tělo a ovlivňovalo ji i to, že, jak sama říká, „všechny holky cvičily.“

„Vážila jsem nejméně za posledních pár let.“

Podobný osud provází i Veroniku. „Jako mladší jsem trpěla záchvatovitým přejídáním, ze kterého jsem se dostala díky zdravému a vyváženému jídlu. S jídlem jsem měla lepší vztah než nikdy. No ale v březnu přišla karanténa. Ze začátku to bylo v pohodě, ale potom jsem začala běhat a to mě strašně chytlo. Začala jsem hubnout, což se mi líbilo. Do toho jsem začala i posilovat, abych se trochu vyrýsovala a začala jsem cvičit ninja jógu. Do toho jsem se přirozeně hýbala - chodila na procházky. Běhala jsem asi hodinu denně, jógu cvičila taky hodinu a posilovala asi 40 minut. Ze začátku jsem to milovala, ale po nějaké době se mi začalo líbit, jak jsem hubená a bála jsem se, že když se přestanu tolik hýbat, přiberu. Začala jsem i méně jíst a když jsem se najedla více, šla jsem to vyzvracet. Vážila jsem nejméně za posledních pár let a hlavně jsem měla šíleně malé procento tuku. Kromě toho, že jsem byla unavená a podrážděná, ztratila jsem menstruaci.“ Právě ztráta menstruace jí otevřela oči, začala myslet na budoucnost a přestala řešit, jak moc je hubená a jak vyrýsované břicho má. Veronika zmiňuje, že i když momentálně opět začala běhat a cvičit, snaží se nic nepřehánět a doufá, že jí tento zdravý přístup vydrží. I v případě Veroniky byla hlavním impulzem k extrémnímu cvičení neschopnost věnovat se obvyklé fyzické aktivitě, konkrétně tanci, kvůli koronavirovým opatřením a touha po udržení se v kondici. Sama uvádí, že sociální sítě ji v tomto směru vyloženě neovlivnily.

„Ke svému tělu jsem kritičtější než v období prvního lockdownu.“

Valérie se v minulosti potýkala s anorexií a dotěď mívá relapsy. Před propuknutím pandemie ale měla, jak sama uvádí, klidné období a samotná jarní karanténa ji žádné problémy nezpůsobila. Ty prý přišly až teď, během podzimní vlny opatření. „Vzhledem k tomu, že došlo pro mne zejména ke ztížení podmínek ve studiu, ztráty nějakého předchozího pocitu kontroly nad mým životem, začala jsem zejména v poslední době tuto kontrolu hledat v tom, že ovlivňuji objem stravy a počet kalorií, které příjmu. Ke svému tělu jsem kritičtější než v období prvního lockdownu. Stále jídlo vnímám jako prostředek kontroly, na sobě vidím jasné nedostatky, kterých bych se chtěla zbavit, abych se cítila "lépe". Mám ale pocit, že bych tyto problémy dokázala přejít, kdybych cítila, že se to může vyvinout v něco zásadnějšího.“

I když Valérii jarní vlna nijak markantně nepostihla, svěřila se, že sociální sítě ji už tehdy přinutily cítit se poměrně provinile, neboť všichni influenceři ukazovali, jak jsou produktivní, cvičí a posouvají svůj vzhled či schopnosti na lepší úrovně.

„Když se ale opatření uvolnily, tak jsem se uvolnila i já.“

Hana, která již pár let válčí s anorexií a ortorexií (tj. obsesivní posedlost zdravou výživou) nesla, stejně jako většina předchozích dívek, jarní karanténu poměrně špatně. „Když člověka s poruchou tohoto typu zavřete doma, tak nastane peklo. Já se samozřejmě začala prohlížet, hlídat se a byla jsem neustále deprimovaná z toho, že se nedostatečně hýbu. V případě úplného lockdownu jsem to zvládala hodně špatně, PPP mi samozřejmě způsobila vedlejší problémy, jako jsou deprese, úzkosti apod. Kvůli nedostatku energie a přístupu k jídlu mi začaly problémy s večerní chutí na sladké, které jsem občas nepřekonala, což vedlo k restrikcím a takhle pořád dokola. Když se ale opatření uvolnily, tak jsem se uvolnila i já. Šlo to sice pomalu, ale díky trávení času s kamarády jsem přicházela na jiné myšlenky,“ říká.

„Nikdy bych nezahodila svoje zdraví za to, abych vypadala jako holky, co za den sní dvě borůvky a ledovou kávu. Vzhled vážně není všechno. Vím, že v dnešní době je to těžké pochopit, i pro mě je to občas náročné, ale je to zkrátka holý fakt. Navíc žijeme jen jednou. Já opravdu nejsem člověk, který by chtěl strávit celý život restrikcemi. Na druhou stranu není dobré být ten opačný extrém, ale každému co jeho jest. Důležité je najít ten zlatý střed, kdy můžeme žít spokojený život a zároveň být zdraví,“ dodává v souvislosti s jejím aktuálním přístupem k jídlu a sobě samé.

Nejste v tom sami

Není pochyb o tom, že aktuální situace je pro většinu z nás bezprecedentní a zároveň náročná pro naše psychické zdraví. Napojit se na sebe samého a vnímat svoje tělo i mysl je teď důležitější než kdy jindy. Zároveň tak i udržování určitých rituálů a praktikování aktivit, které nás naplňují. V neposlední řadě se zkusme všichni zamyslet nad tím, jaký obsah na sociálních sítích konzumujeme a směřovat naši energii do toho reálného světa, né toho online. Není vítezstvím předstírat, že je vše v pořádku a ignorovat vlastní problémy. Vítězstvím je přiznat si, že daný problém mám a začít ho aktivně řešit. Koronavirová pandemie poruchám příjmu potravy, stejně jako dalším mentálním i fyzickým onemocněním, neubírá na závažnosti a není důvodem k jejich přehlížení. Nejste v tom sami, na to nezapomínejte!