A co teď ?

Jen tak si sednout s šálkem kávy v ruce a psát, psát o tom, co mi zrovna proletí hlavou. Frech Press je láska, se kterou to společně táhneme dobrýho půl roku. Nasypat, zalít, stlačit a vychutnat. Je to vlastně takový můj rituál pro zklidnění mysli a prolití duše hřejivým pocitem, i když chvilkového, štěstí, pohody a klidu. A když už jsme teda u té kávy, tak mezi mé nej patří rozhodně Nikaragua a Kolumbie, naopak jsem zatím moc nepřišla na chuť Keni. Co vy? Jaká káva vám chutná nejvíc a jaký způsob přípravy upřednostňujete? Sáhnete raději po černé klasice, nebo si víc vychutnáte mléčné varianty? 

Abych pravdu řekla, strašně mě mrzí, že nepíšu víc. Když už ne na blog, tak alespoň pro sebe, jen tak do šuplíku. Psaní pro mě vždy bylo, je, a budu způsob relaxace, třídění myšlenek a hledání odpovědí na otázky, které se bojím vyslovit. Ale já se napravím! Budu psát...chci psát! Pro vás, co se věrně vracíte na můj blog, jehož nejlepší léta už jsou dávno pod drnem. Ale taky hlavně pro sebe samou! 

Víte, ono je toho všeho najednou tak nějak moc. Moc věcí, které bych chtěla dělat, ale nevím jak. Moc myšlenek, který bych dělat veřejně sdílet ale nevím jak, a moc pocitů a myšlenek, který se ve mně bijou a nedokážu jim porozumět. Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla v tý životní fázi, kdy čelím rozhodnutím, na který nejsem připravená, kdy zkrátka a prostě nevím. Nevím, jakým směrem se vydat, abych byla v životě co nejspokojenější a nevím, co vlastně chci...asi...snad...a nebo se pletu? Vím co chci jen v hloubi duše a bojím se to připustit? Nebo snad jen nevím jak mých cílů dosáhnout? 

Poslední semestr univerzitního studia. Možná. Asi. Kdo ví. Ale každopádně teď čelím rozhodnutí, zda ve studiu pokračovat, zda získat víc vědomostí a dovedností v konkrétním oboru, který mě zajímá na úkor toho, že budu žít, opět, na severu. Abyste tomu rozuměli, po třech letech strávených ve Skotsku, kde se necítím úplně sama sebou jsem si slíbila, že už se budu orientovat jenom na jih, který je mému srdci blízký a kde to jsem to prostě já. Každopádně to ale není zárukou toho, že po dalších dvou letech studia budu o něco víc moudřejší ohledně toho, co vlastně chci. Možná to jen přispěje do toho začarovaného kruhu, ze kterého nemůžu najít cestu ven.

,,Proč si teda nenajdeš práci v zemi, kde chceš žít? To je přece normální, ne?" Možná si říkáte. Hele, asi jo, ale ještě se  na to necítím. Je mi dvaadvacet, ještě se nechci úplně usadit a pořád se hledám. Hledám, co mě opravdu baví, naplňuje a kdo vlastně jsem. Dnešní doba nabízí možnosti, o kterých se minulým generacím ani nesnilo, což je, na jednu stranu, super, ale na druhou mě ta svoboda rozhodnutí upřímně děsí. Nátlak společnosti je taky veliký, a doba sociálních sítí nás nutí porovnávat se s úspěchy ostatních a usilovat o něco, o co vlastně ani nestojíme a nečiní nás šťastnými. Proto uzemění se a navrácení se zpět k sebe samému je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Život nás dovede tam, kde máme být, jen mu musíme víc důvěřovat. Důvěřovat našemu srdci.

Čím víc píšu, tím víc mám pocit, jakoby se moje myšlenky uspořádaly do konkrétních proudů a začínaly nabírat určitý směr. Možná, že vlastně nejsem tak ztracená. Možná, že jsem vždycky znala odpověď, jen jsem ji potřebovala vymezit prostor, aby se mohla dostat na povrch. Možná, že vím! Srdce vždycky ví, ale hlava mu většinou nedovolí se projevit.

A co z toho plyne? Možná, že všechno není tak černé, jak se zdá. Tužka a kousek papíru můžou být odpovědí na otázky, které se bojíte pronést nahlas. Tak jen do toho! :)

- Jana♥